THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Metalcoreová pandemie se šíří Evropou a jejího řádění nejsou ušetření ani v sousedním Německu, kde kapely vyznávající tento styl přicházejí se stále novými a novými nahrávkami. Pětice slyšící na jméno UNDER SIEGE však nepatří k žádným jachtařům, kteří by byli nuceni napnout plachtu vždy tím správným (rozuměj trendovým) směrem. Kapela svůj melodický hardcore totiž piluje už nějaký ten rok a nové album „Days Of Dying Monuments“ lze považovat za jednoznačný vrchol jejich dosavadního snažení. Mé první setkání s touto úderkou proběhlo před dvěma lety, kdy kapela odehrála set na Hit The Pit Festu. Tehdy měli UNDER SIEGE tu smůlu, že celý maratón startovali, takže jejich řízné muzice se nedostalo adekvátní odezvy.
To se však zcela určitě brzy změní, protože s novou deskou si kapela dost razantně řekla o zvýšený zájem žánrových fanoušků. Pravda, materiál na ní obsažený asi těžko nějakým výraznějším způsobem promluví do dalšího směřování žánru jako takového, ale popravdě řečeno, na dnešní přesycené scéně dokáže potěšit i kvalitně odvedený standard, zachovávající si ty nejlepší atributy svého stylu. A těmito UNDER SIEGE určitě disponují. Nahrávce nechybí razantní rytmika, úderné riffy, které dokáží pohladit příjemnou melodií anebo zválcovat svým nekompromisním nástupem. Vokál Henninga Lühriga vykazuje typické metalcoreové křiklounské parametry. V tomto směru lze těžko hledat nějaké novum. Podíváme-li se však na hudbu této pětice poněkud důkladněji, zjistíme, že kapela dokáže složit kvalitní a poutavé skladby s (v rámci žánru) hitovým potenciálem. Například třetí a zároveň i titulní „Days Of Dying Monuments“ bych si dovolil označit i za jednu z nejlepších skladeb, co jsem v metalcoru za poslední dobu slyšel. Přímočarého tahu na branku je docíleno použitím drtícího kytarového riffu a melodického refrénu. Podobně si pak v různých obměnách UNDER SIEGE počínají i v dalších skladbách, díky čemuž vás těch bezmála 40 minut dokáže příjemně bavit.
Z metalcoru se stal soudobý trend, což mu však nikterak neubírá právo na existenci a hlavně to neznamená, že není schopen nabízet kvalitní desky. Jednu takovou jsem právě recenzoval.
Metalcore. Metalcore. Metalcore... Kvalitní metalcore!
7,5 / 10
1. Dawn Of Ages
2. Nightmare Engineer
3. Day Of Dying Monuments
4. The Great Depression
5. Test In Ruins
6. Bloddred Ink, Crimson Paper
7. To An End
8. At The End Of All Days
9. Hate Crime
10. Suffocate The Weak
11. Skip
12. In The Shelves
Days Of Dying Monuments (2006)
Ten Angry Men (split CD with A Traitor Like Judas) (2004)
After The Flood (2003)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Let It Burn Records
Stopáž: 38:43
Produkce: Kristian Kohlmannslehner
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.